Hrdinní lotři (3)

Třetí kapitola nám představí další postavu - mladičkého zlodějíčka, který, jak už bylo možné se dočíst v popisku, se bojí tmy. Proč tomu tak je se zatím nedozvíte, nicméně, když si počkáte, možná se vysvětlení dočkáte. Nyní však už nebudu zbytečně plýtvat slovy, ať se můžete co nejrychleji pustit do čtení.

Bylo něco málo po půlnoci. Blikající pochodně kolem hradební zdi, která obklopovala Norwill, začínaly pomalu skomírat. Ze svého úkrytu je několik hodin trpělivě sledovala jistá osoba, co čekala na tuhle chvíli – až bude světlo bídné a stráž na hídce ospalá.

Osamělý muž se plížil směrem k hradbám jako duch, dokonale splýval s obrazci světla a stínu jako by se snad stal sočástí samotné noci. Postupoval důsledně pomalu. Zjevně se jednalo o zkušeného stopaře, který si byl vědom toho, že každý rychlejší pohyb by strážný mohl koutkem oka zachytit.

Muž na hlídce měl však plno práce s tím, aby vůbec ještě vydržel vzhůru. Potřásl hlavou, podupal nohama, odpochodoval několik kroků doprava a pak zase zpátky doleva, potom si přehodil kopí do levé ruky a pravou si promnul ospalé oči. Byl znuděný a unavený, čemuž dávalo i za pravdu jeho mocné zívání.

Temná postava se prosmekla přes posledních zhruba deset stop do úkrytu za nedaleký keř. Vetřelec se zvolna zvedl do dřepu a obhlížel okolí. Strážný se díky všemu tomu přešlapování a dupání přesunul o několik kroků dál směrem od něj, ale ne natolik, aby to tomu, co měl v plánu, nějak vadilo.

Vetřelec měl kolem pasu omotaný dlouhý kožený řemínek. Když byl nyní rozmotaný, ukázalo se, že se vlastně jedná o prak s kolébkou z měkké kůže uprostřed. Do kolébky praku pomalu vložil hladký oblý kámen, který se mu povaloval u nohou. Skrčená postava se trochu nadzvedla, drobným pohybem zápěstí začala zvolna roztáčet jednoduchou zbraň a postupně její rychlost zvyšovala.

Strážný zachytil neobvyklý noční zvuk. Zpočátku hluboké, téměř neslyšné hučení bylo stále pronikavější. Měnilo se tak plynule, že muž nevěděl jistě, kdy si zvuku vlastně všiml. Bylo těžké určit směr, odkud přichází. Najednou se ozvala rána jak do hrotu strážcova kopí udeřila neviditelná střela. Síla nárazu vyrazila kopí z jeho chabého sevření a roztočené je poslala pryč. Strážcova ruka bezděčně sjela k jeho boku, kde mu spočívala v pochvě dýka. Nascho polkl a znovu se ozval stejný zvuk. A i když věděl, co to je, stejně se proti tomu nemohl nijak bránit. O pár sekund později ucítil strážný tupou bolest, zůsobenou tím, jak mu do hlavy narazil o něco větší oblázek a poslal ho tím tak tam, kam se bránil dostat... Do říše snů.

Se zatajeným dechem se osamělý muž vydal ze svého úkrytu a přitiskl se k drsným kamenům zdi. Naposledy hodil pohled po strážným, který si nyní dával dvacet a potom začal šplhat vzhůru přes hradby, aby mohl proniknout nepozorovaně do města.

Když kráčel ulicí a zahlédl městskou hlídku, jen skočil ladně do stínu a ta ho minula bez povšimnutí. Potom pokračoval dál, hledaje místo, kam by se mohl uchýlit.

Darach rozrazil dveře krčmy a vešel dovnitř, aby se skryl před deštěm, který jak na potvoru nemohl počkat, až bude pohodlně usazený na jedné ze židlí v tomhle hostinci. Prohrábl si rukou své plavé vlasy, aby z nich setřepal kapky vody, jež se na nich stihly usadit a povzdechl si. Docela ho bolely nohy, už si přál co nejdřív dřepnout na zadek a dát si pořádnou porci jídla.

Zhluboka se nadechl a do nosu ho udeřil pach kouře, pečeného masa a alkoholu. Tu vůni měl rád. Jeho žaludek vzápětí zabroukal hladový hymnus, i on tu vůni měl rád a hlavně to, co sebou přinášela.

Mlsně si olízl rty a rozhlédl se po lokále. Zachytil pár kradmých pohledů zdejších měšťanů a sedláků, které jako by říkaly, nestojíme o problémy. Ani on nehledal problémy, bohužel oni si často hledaly jeho... Nicméně doufal, že dnes si dají volno.

Sundal si z ramen kožený plášť, jenž k jeho smůle postrádal kapuci, chytil se za opasek s mečem a šel se posadit ke stolu. U něj už sice někdo seděl, ale každý na opačném konci, takže uprostřed bylo volno a on by se nerad mačkal u některého jiného stolu plných přiopilých nebo hodně opilých chlápků.

Po chvíli přiběhl obtloustlý krčmář, otřel si ruce do špinavé zástěry a zeptal se na přání, avšak, kdyby si Darach mohl doopravdy něco přát, tohle by to rozhodně nebylo, proto nevrle zabručel svou objednávku: "Pivo a něco k jídlu."

"Peníze ráčí pán mít?" optal se hostinský úlisným hlasem. Darach protočil oči a sáhl do měšce, pak položil na stůl pět stříbrných mincí, o kterých si myslel, že by na slušné jídlo mohly stačit. Muž do jedné kousl a pak je spokojeně shrnul do dlaně.

"Mohu pánovi nabídnout kus vepřového, sýr a chléb?"

Darach pouze kývl, protože zrovna zíval. Když muž odešel, vysypal zbytek měšce na stůl. Dvacet stříbrňáků. To mu bude stěží stačit na dva dny.

To je v pytli, jsem švorc... Později... Zarazil se a zalétl pohledem k oknu. Všiml si, že venku stále silně lilo a nevypadalo to, že by v brzké době mělo přestat. Nebo spíš až zítra, se podívám na vývěsní tabuli na náměstí a snad tam bude nějaká slušná prácička. Hlavně dobře placená...

Jenže žoldáků a nájemných mečů se teď potulovalo světem víc než dost, což bylo k naštvání. Jako kdyby lidé neměli nic lepšího na práci, než se potloukat kolem a nabízet své služby. Ovšem, byly tu i výjimky, kdy mu nevadilo, když někdo nabízel své služby, zvláště, pokud se jednalo o krasotinky, co toužily po mužské společnosti.

Když o tom tak přemýšlel, vzpomněl si na tu poslední, se kterou se setkal v minulém městě, kam zavítal. Byla to zrzka s plnými rudými rty k nakousnutí, jejíž vlasy se v pravidelných loknách kroutily k ještě plnějšímu živůtku, jež byl také k nakousnutí. Ne nadarmo se říká, že zrzavé dívky byly divošky. I on si tuhle teorii ověřil na vlastní kůži.

Hm, byla to památná noc... zasnil se. Často si představoval, jak by jeho život vypadal, kdyby si našel ženu a usadil se, ale jak by mohl? Takový život nebyl pro něj, on měl srdce tuláka. Procestoval mnoho míst, potkal mnoho dobrých lidí a mnoho krásných žen, s některými se dokonce i sblížil více, než by se jejím manželům líbilo. Mohl za to jeho šarm, kterému žádná žena neodolala a on byl na to náležitě hrdý. Ačkoli... Častěji se mu honily hlavou myšlenky na domov a rodinu, o kterou přišel, když byl ještě malý chlapec a jaké by to bylo, kdyby ji stále měl. Kde by nakonec jeho kroky skončily? Vedl by usedlý a šťastný život ve vesnici, kde mu jeho matka dala život?

Z úvah ho vytrhl krčmář slovy: "Tady to máte, nechte si chutnat."

Darach se zahleděl na to, co mu donesl. Korbel tmavého piva a talíř s jídlem. Masa bylo sice tak málo, že by jej schoval pod ten ubohý krajíc chleba a sýr byl mírně okoralý, ale mladík byl po dlouhém dni putování hladový, a tak to vděčně a bez reptání přijal.

Při jídle se rozhlížel po lokále. Oči mu zabloudily ke stolu naproti dveřím, kde si lidé krátili čas hraním karetních her. Možná by nebylo od věcí se k nim přidat, přece jen dvacet stříbrňáků nebylo moc, mohl by jejich počet nějak zvýšit. V hazardu byl koneckonců mistr nad mistry. Ne, že by se chvástal, ale bylo to tak a až dojí, tak jim to předvede. Pokud mu ale štěstí nebude přát, vrátí se ke své další profesi, ve které vynikal – zlodějně. I když tohle bylo poklidné město, jedno ze dvou hlavních měst provincie – místo míru a kázně. Muži tu pracovali na polích a statcích. Ženy se snažily být vzornými hospodyněmi, ale byl si jistý, že by se tu určitě našlo pár jedinců při penězích, kterým by neublížilo, kdyby byli o pár měšců s mincemi chudší.

Snědl jen několik soust, když se dveře do hospody rozlétly a on se zakuckal jídlem, když si povšiml nově příchozích. Toho jednoho se nebál, vždyť to byl prcek, ale zato ten druhý příchozí už pouze od pohledu naháněl hrůzu... S tím by do křížku přijít nechtěl, protože jedno obejmutí od toho obra mohlo znamenat okamžitý konec jeho maličkosti. Darach si uvědomil, že se s žádným tvorem z jeho rasy doposud nesetkal, taky už jich prý na světě zbývalo jen pár stovek, ne-li desítek.

Rozhlédl se kolem sebe. Jeho spolusedící u stolu se na příchozí návštěvníky nepodívalo. Starší chlápek hleděl pořád na sklenici a ten druhý měl plno práce s vyprázdněním kořalky. Avšak povšiml si, že ostatní hosti, když spočinuly svými opilými pohledy na dvojici ve dveřích, aby se podívali, kdo zavítal do jejich oblíbené krčmy, všichni do jednoho umlkli v rozhovorech, které vedli a vyvalily oči. Tikali zrakem z trpaslíka na zelenokožce a zase zpátky.

Trpaslík, co cestuje s orkem...Tohle se vážně jen tak nevidí, pomyslel si Dar a polkl rozžvýkané sousto. Jak to, že je ale pustili do města? vrtalo mu hlavou. A já se bál, že mě načapají, jak se sem potají plížím, pche... Kam se hrabu na orka? Mohl jsem s klidem nakráčet hlavní bránou, nebýt ovšem hledaným zločincem...

Rychle do sebe naházel zbývající jídlo a hodlal se co nejdřív připojit k hráčům karet, pro případ, že by se něco zvrtlo a vpadla sem městská stráž a on by musel narychlo opustit hostinec, aby při bližším zkoumání nepoznali, kým, že to vlastně byl.