Hrdinní lotři (2)

V první kapitole jsme se seznámili s mágem-nemágem Zeddem. Teď se nám představí hrdina, který se značně liší od příslušníků své rasy a nemám na mysli vzhledově. Seznámíte se s elfkou, která, bohužel, propadla alkoholu. Říkáte si, že je těžké opít elfa? Nebudu vám to vyvracet, neboť budete mít pravdu. Ale vypije-li elf kořalku, které se říká ´Smrťáček´, přece jen se dostane do stavu opileckého. Ale normálního člověka – smrtelníka - by tohle pití zabilo stejně jako kdyby si lokli jedu, tudíž nemusí být všude k dostání. A právě na ´Smrťáčkovi´ je Riel závislá. Proč? Něco už bylo naznačeno v Seznámení postav, ale pokud chcete vědět víc, přečtěte si tento příběh a dozvíte se to.

Noc pokročila a úzký srpek měsíce se vyšplhal nad vrcholky stromů s jejichž korunami si pohrával vítr. Les ožíval nočními živly a noční tvorové vycházeli ze svých úkrytů, aby dali vědět, že nadešel jejich čas. Ke zpěvu lesa se krajem ozývalo i frkání koně, jehož podkovy zanechávaly za sebou v navlhlé půdě jasné stopy. Podle nich by je mohl někdo nepovolaný sledovat a určit tak i místo odkud vyjeli. Kraj se ale zdál, mimo lesní zvěř a je, zcela liduprázdný.

Grošák klusal po cestě i se svou jezdkyní, která upíjela ze svého měchu a kolébala se v sedle, což značilo, že tam měla nejspíš něco silnějšího než pouhou vodu. Trasu, po níž jeli, zde během let vyšlapali putovní obchodníci a řemeslníci, kteří tudy procházeli na křižovatku, která se nacházela za nejbližším kopcem a odtud směřovala ke dvěma vyspělým městům – Norwil a Celtar, stojící jen několik hodin jízdy od sebe.

Oř přešel do kroku, když se dostal na část stezky vedoucí kolem tekoucí řeky. Vlny narážely do koryta a na stezce v období častějších dešťů, jako bylo právě toto, tu vytvářela malé loužičky, na nichž mohla snadno sklouznout neopatrná noha jak zvířete, tak i člověka. A proto kůň svůj krok zpomalil, aby mu na některém z větších hladkých kamenů neuklouzlo kopyto. Jezdkyně byla však natolik zaměstnána vyprázdňováním měchu, že si grošákova zpomalení ani nevšimla. Jakmile měla dopito až do dna, schovala prázdný měch do brašny a ujala se otěží. Jindy byla zcela oddaná na intuici oře, ale přece jen ani on teď nevěděl, kam měla jeho paní namířeno.

Hřebec ušel ještě pár kroků, než se náhle na pokyn své jezdkyně stočil a odbočil doleva. Přešel přes prořídlé keře ostružiníku a tu se před nimi zjevila stará neudržovaná zkratka. O ní věděla jen hrstka místních lidí a ještě méně z nich ji používalo a to z jednoho jediného důvodu – mohli tu číhat lapkové a hrdlořezi. Dnes si zjevně vzali den volna, neboť nenarazili na žádné nečekané překvapení. Naštěstí pro ně.

Jeli tedy zkratkou dalších několik desítek minut, něž se jim chvíli na to naskytl výhled na jedno ze dvou jmenovaných měst s rozsvícenými domy. Norwil. Záře budov v útrobách města v té panující tmě připomínala poletující roj malinkatých světlušek. Vidina dobrého pití a měkké postele probrala jezdkyni z dřímoty, která na ni padla tak znenadání v poslední míli, kterou ujeli.

Přehodila si kápi přes hlavu, aby tak skryla své zašpičatělé uši. Pro ní bylo vždy lepší, když lidé nevěděli, s kým mají tu čest. Ostatně, většina z nich se k elfům chovala s opovržením. Elfové se totiž stáhli ze svého kraje do všech koutů Souostroví poté, co vzešel v platnost zákon o povinné registraci Nelidí a další výnosy o omezeních jejich pravomocí. Jediní, kteří zůstali, jsou ti staří, tedy i bohatí a mocní, ke kterým ona rozhodně nepatřila.

Elfka kopla svůj dopravní prostředek do slabin, aby zrychlil tempo a zamířili za světly. Když dorazili k bráně města, byla elfka nucena koně zastavit. Jistě, měla s něčím takovým počítat, když už bylo dávno po setmění, přesto neměla dobrou náladu, že se musela s tímhle chlapem vybavovat. Ale jelikož byl příslušníkem městské stráže, neměla na výběr.

"Jaký je účel návštěvy?" zahučel nevrle strážník s halapartnou u brány hned po jejím příjezdu a ledabyle se opřel o hradební stěnu. Návštěvníkovi však nevěnoval ani jeden pohled. Byl příliš zaujatý šťouráním špíny zpod nehtů.

Jezdkyně se zakymácela v sedle, načež odpověděla: "Ehm... Hledám – škyt – nocleh."

"Takže hodláte zůstat přes noc?" ujasňoval si uniformovaný.

"Ano..." ozvalo se zabručeně.

"Jste tu poprvé?"

"Hmmm."

Strážný pozvedl hlavu a zadíval se na příchozího. Z pod hluboké kápi mu ale neviděl do obličeje. Co ale stihl zaznamenat, nebo to spíše ucítil, bylo to, že z návštěvníka táhl alkohol. Jeho oči se zaleskly. Že by chamtivostí? Nepochybně ano. Tento nově příchozí pro něj mohl značit malinkatý příjem navíc. A i kdyby si chtěl stěžovat kapitánovi, měl by smůlu, protože ten by ho přijal až ráno. A do rána si už jistě nebude na nic z noci pamatovat, proto se nezdráhal a beze studu na něj vybalil:

"Jelikož už je dávno po setmění, poplatek za vstup do města činí tři stříbrňáky. Nemůžete-li si dovolit poplatek zaplatit, pokračujte v cestě."

Elfka zaskřípala zuby. Moc se jí nelíbilo, že musí tomuto nabubřelému chlápkovi platit jen za pouhý vstup do města. Nicméně cesta do toho druhého by značila další hodiny strávené v sedle a ona už byla značně unavená, proto své hořké poznámky, které se jí draly na jazyk, spolkla. Přikývnutím hlavy souhlasila, zalovila v koženém váčku, který měla zavěšený u pasu a poplatek muži zaplatila.

"Přeju vám příjemnej pobyt..." pronesl strážný, který si mince schoval do útrob uniformy a odstoupil stranou, aby mohla elfka projet.

Aby byl, za tu sumu... prohnalo se jí myslí, neboť by byla mnohem radši, kdyby si za ony stříbrňáky mohla pořídit něco silnějšího k pití. Ale jak se říká, nemá cenu tu brečet nad ´rozlitým mlíkem´. Pobídla tedy oře a vstoupila do útrob města, které mezitím potemnělo.

Jakmile projela bránou, hned se dívala po hostinci, jelikož do Norwilu ještě nikdy nezavítala. Trvalo jí, než ho našla, ale pro ni bylo hlavní, že ho vůbec našla. Zastavila grošáka a seskočila z jeho hřbetu dolů. Při dopadu za zem zavrávorala a málem by upadla, kdyby se na poslední chvílí nezachytila otěží. Když vyrovnala nově nabytou rovnováhu, kolébavým krokem se vydala k zastřešenému stání pro koně. Nechá tu hřebce do doby, než si zaplatí pití a nocleh jak pro sebe, tak i pro něj. Ale oř bude samozřejmě přenocovat ve stáji.

Po uvázání grošáka zamířila houpavým krokem ke starým dřevěným dveřím hospody. Chvíli tam stála a naslouchala hlasitým rozhovorům vycházejících zpoza nich. Zarazila si kápi pláště hlouběji do obličeje, aby nebylo poznat, kým že to vlastně je a stiskla kliku. Těžké dubové dveře hostince se s hlasitým zavrzáním otevřely a ona zůstala na moment stát na prahu. Rychle přivykla své kočičí oči místnímu přítmí a ze zkušenosti se rozhlédla po lokále, aby zhodnotila úroveň vybavení i přítomných.

Klasika, pomyslela si, když zahlédla osazenstvo nálevny. Na tři tucty hostů, z valné většiny místních, jeden kupec s doprovodem několika ozbrojených a do kůže oděných bojovníků seděl u stolu v rohu a popíjeli ze svých korbelů. A hostinský hádající se s nějakým místním rváčem, nejspíš.

Vstoupila dovnitř a ihned ji omráčil těžký vydýchaný vzduch míchající se se zatuchlinou a pivními výpary. Hluk nepolevil a téměř nikdo se za ní neohlédl, až na jednu osobu. Zjevně proto, že zamířila k jejímu stolu a nenuceně se usadila na druhý konec na židli. Ona židle při jejím dosednutí vydala skřípavý zvuk, jako by se měla každou chvíli propadnout pod podlahu, která na tom nakonec také nebyla o nic líp. Usoudila, že název hostince U Polámaných židlí, který hlásala cedule venku, je více než trefný. Stejně žalostně totiž vypadala i putyka samotná.

Hodila si nohy ve vysokých kožených botách na stůl a ohlédla se, jelikož měla pocit, že ji stále někdo pozoruje. A taky, že ano – onen muž, který tu seděl jako první. Zamračila se a probodla ho pohledem, aby si hleděl svého a ten tak učinil. Muž začal hypnotizovat sklenici před sebou a ona měla pocit, jako kdyby chtěl její obsah přeměnit na něco silnějšího. Docela byla zvědavá, jestli to tak skutečně je. A pokud ano, jestlipak se mu to podaří? Jí by se totiž taková schopnost hodila, mít zásobu alkoholu vždy při ruce, kdy se jí zlíbí a nemuset za ní platit víc, než bylo nezbytné.

O chvíli později se u ní zastavil tlustý hostinský v ušmudlané zástěře, když rozdal objednané nápoje a hned spustil: "Vítám vás, cizinče, v naší krčmě. Co vám můžu nabídnout?"

"Lahev nejsilnější kořalky," promluvila dotazovaná, přičemž ty dvě slova zdůraznila a škytla. Nakonec ještě dodala: "Nejlépe ´Smrťáčka´."

"Jak si přejete."

Krčmář se otočil a odešel pryč, obstarat objednávku, i když si nebyl zcela jistý, jestli mu tohle smrtící pití zůstalo na skladě. Elfka si mezitím pohledem prohlížela okolní společnost. Ta se především shlukla u stolu naproti dveřím, kde si lidé krátili čas hraním karetních her. Jejich siluety vykreslovalo kmitavé světlo svíček, které byly rozvěšené po stěnách a někde i na pověšených lustrech, aby tu lidé neseděli ve tmě.

Hostinský se zanedlouho vrátil k elfčinu stolu a držel lahev nejlepší kořalky v krčmě, ale nebyl to Smrťáček, to poznala hned. Nepříliš ochotně ji položil na stůl před ní a pronesl na ujištěnou: "Doufám, že máte na zaplacení. Milodary tady u nás nedáváme." Nedůvěřivě si ji při těch slovech prohlížel, ale do tváře jí ani přes svou snahu neviděl, protože sklopila hlavu.

Elfka nenuceně sáhla do váčku u svého pasu a hodila na stůl před obtloustlého muže zlatou minci. Ten po ni rychle chňapl rukou, aby se náhodou nezakutálela na zem a nezapadla mezi prkna, potom se na ni podíval poněkud zmateně. Zaplatila mu totiž víc, než kolik byla cena jedné lahve kořalky. Ostatně, to věděla i ona.

"Budete si přát ještě něco?" vysoukal ze sebe a minci si schoval do vnitřní strany zástěry. Kradmo se přitom ohlédl k výčepnímu pultu, aby se ujistil, že si toho jeho žena nevšimla, protože by onen zlaťák hnedka zabavila, a pak svou pozornost opět věnoval pocestnému před sebou.

"Nocleh," přišla rázná odpověď a další škytnutí. "Pro mně a mého koně."

"Máme nějaký volný pokoje nahoře," připustil a poškrábal se na hlavě, kde měl už pomálu vlasů. "A stáj je hned vedle podniku. Pokud vám to ovšem nevyhovuje, můžete jít zase o dům dál," ozval se otráveně hospodský a ukázal na schody, které vypadaly, že se rozboří, jakmile na ně někdo vkročí. Elfka ani nechtěla přemýšlet o tom, jak malý její pokoj nejspíš bude. Ale pořád to bylo přijatelnější řešení, než spát dnes v noci venku na ulici ve městě, kde to moc nezná.

"Beru to."

Hostinský přikývl a odbelhal se pryč. Když se vrátil, držel v ruce klíč od pokoje, který posléze hodil na sůl a s funěním odešel obsluhovat ostatní hosty. Hned nato se začínalo ozývat jemné klepání dešťových kapek na okna, ale v tom hluku je jen málokteré ucho, kromě toho elfčinýho, zachytilo. Ona však panující déšť za okny nevnímala. Vlastně nevnímala nic jiného, než láhev kořalky stojící naproti ní, kterou uchopila do ruky na níž jí zela kožená rukavice tmavě hnědé barvy.

Ach, Riel, podívej se, jak si dopadla... Tvým nejlepším přítelem se stala lahev kořalky... Nevesele se pro sebe zasmála a přiložila si lahev k ústům. Tak do toho! Zkus i dnes zapít své výčitky svědomí, když myslíš, že ti to pomůže...' řekla si a hojně si z ní lokla.