Romi | Tajemství pouště (1)

Přidávám lehce poupravenou první kapitolu, která se odehrává o třináct let později, než prolog. Přesouváme se do dospělosti hlavní hrdinky, která si touží splnit svůj dětský sen a objevit Ztracené město, které nese název Roshwanda. Co myslíte, podaří se jí to nakonec? Jedno je jasné, pokud se to chcete dozvědět, nezbyde vám nic jiného, než číst dál, neboť nás to pořádné dobrodružství teprve čeká. A tady je jeho začátek...

O třináct let později

Arabský poloostrov, Království Shahjahan, poušť Rub´al Khali

 

Slunce v těchto poledních hodinách viselo vysoko na obloze a nemilosrdně svým žárem spalovalo vše, co se nacházelo pod ním. Pouštní písek byl horký, doslova z něj sálalo teplo. Vítr, který si minulý den pohrával s jeho zrnky, se dnes naštěstí utišil a přestal na chvíli měnit tvary dun, které ráno sedmičlenná karavana překonala. Nyní se tiše a nenápadně jako stín pohybovala po vyprahlém korytu řeky. Nohy velbloudů se nořily do jemného písku, které vádí pokrývalo, a nechávaly tam po sobě jasně viditelnou stopu.

Zvířata vezla na zádech osoby zahalené do barevných látek, které jejich nositele chránily před pískem a slunečními paprsky. Dva velbloudi měli na zádech namísto lidí přivázané nesčetné množství zavazadel. Za touto karavanou jely na koních dvě postavy oděné do odlišného šatstva, skládajícího se z bílých košil, dlouhých kalhot a vysokých jezdeckých bot. Z toho by se dalo usoudit, že nebyli v této zemi místními, nýbrž cizinci.

Mladá dívka sedící na hnědém hřebci netrpělivě vyhlížela cíl jejich cesty, kam společně se svým učitelem a dlouholetým přítelem měla namířeno. Pořád poposedávala v sedle a popoháněla svého oře, aby jel rychleji. Už se totiž nemohla dočkat, až tam bude. Na tohle čekala tak dlouho, že když se před ní objevilo konečně ono místo, kvůli němuž podnikli toto putování, tak se odpojila od skupiny a vyrazila napřed.

"Slečno! Kam tak spěcháte? Počkejte přeci!" křikl na ni Adam, který zrovna zápasil se šátkem, aby si jej omotal kolem hlavy a nedostal tak úžeh. Ale při pohledu na prchající princeznu, která jela na koni tak rychle, že se za ní jen prášilo, to snažení vzdal. Omotal si šátek pouze kolem krku, aby ho neztratil. Potom kopl svého oře do slabin a rozjel se honem za dívkou, nechaje karavanu daleko za sebou, jdoucí svým vlastním tempem.

◊ ◊ ◊ ◊ ◊

Uprostřed nekonečného moře písku stála dávno opuštěná, zpustlá pevnost s rozpadajícími se zdmi. Kolik staletí už to místo strážila nikdo přesně nevěděl. Sup usazený na vrcholku rozbořen věže natáhl krk a shlédl na jezdce, který projel vstupní bránou a zastavil na nádvoří.

Hned, jak Mína dorazila na místo vykopávek, které bylo plné pracujících lidí převážně zdejšího původu, rychlostí blesku sesedla z hřebce. Protáhla si svaly unavené dlouhou jízdou. Během toho se jí šátek na hlavě, který měla zamotaný jako turban a chránil ji před pálícím sluncem, svezl na stranu. Odhalil tak dlouhou záplavu světle plavých vlasů, v nich se při cestě zachytily zrníčka prachu.

Utřela si pot smíchaný s prachem z čela do bílé, obnošené košile, která po době strávené na cestě už značně bílá nebyla, a rozhlédla se kolem. Musela si dlaní zastínit zrak před prudkým sluncem. Vzduch se nyní ani nehnul, bylo jako v peci. Očima pátrala po osobě, která tu někde měla určitě být, protože kvůli ní a jejímu objevu cestovala tisíce kilometrů.

Adam, rád, že jejich cesta už byla zdárně u konce a obešla se bez větších komplikací, taktéž sesedl z koně, jakmile dívku dohnal. Vyndal z brašny vak s vodou, aby mohl smočit své vyprahlé hrdlo a popraskané rty. Jenže zapomněl, že její obsah už stihl dávno vyprázdnit, a tak zase vrátil vak zpět do brašny. Přešel ke koni své společnice, která byla momentálně zaneprázdněna hledáním vedoucího vykopávek. Chodila od jednoho místního obyvatele ke druhému a zahrnovala je otázkami, ale ani jeden z nich neporozuměl tomu, koho přesně to hledala.

Adam zalovil v brašně, aby si uzmul její vak. Když ho našel, radostně ho otevřel a přiložil k ústům, ale k jeho smůle ani z tohohle nevytekla žádná kapička vody. Zklamaně ho tedy schoval a povzdechl si. Měl tak velkou žízeň, že by klidně skočil po hlavě do studny, kdyby tu ovšem nějaká byla. Navíc mu tohle vražedné pouštní horko nedělalo dobře. Později se sice ochladí, ale teď slunce pařilo tak, že by člověka usmažilo zaživa. Polorozpadlá pevnost sice poskytovala stín, ale on by byl mnohem radši, kdyby nabízela i něco cennějšího – onu zmiňovanou studnu.

Rozhlédl se. Pokud ho nešálil zrak, uprostřed nádvoří se nacházela kamenná a kruhová stavba, která nemohla být ničím jiným, než studnou. Rychlými kroky k ní došel a naklonil se přes okraj. Zamžoural dolů, ale hluboká studniční šachta mizela ve tmě. Adam nahmátl uvolněný kámen a hodil ho do neznáma. Čekal na špouchnutí – ale nedočkal se. Zjevně si na vodu musel nechat zajít chuť a ještě to chvíli vydržet, Aspoň do doby, dokud si zde nezřídí svůj vlastní stan, hlavně s velkou zásobárnou pitné vody, protože umřít tu žízní po tom, co všechno byl nucen absolvovat, rozhodně nehodlal.

"Profesore Charlestone," zvolala radostně Mína, když onu osobu, kterou tak vehementně hledala, konečně spatřila scházet z polorozpadlých schodů ještě více zchátralé stavby. Když se na ni zadívala, v hloubi duše doufala, že je jejím Ztraceným městem. Začala zuřivě mávat rukou ve vzduchu, aby na sebe upozornila.

"Profesore, tady!"

Postarší muž malého vzrůstu a zavalitější postavy, oděný do světle béžové košile s dlouhými, avšak ohrnutými rukávy a šortek, které měl doplněné vysokými bílými ponožkami zastrčených v kožených sandálech, se po zvolání svého jména zarazil a zůstal stát na místě. Nevěřícně koukal na dívku, která se k němu rozběhla s širokým úsměvem ve tváři.

"Její výsost... Slečna Tamina Marcadianová, osobně," vysoukal ze sebe překvapeně. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, že ji tu vidí. Rychle sešel těch pár schodů, které je od sebe dělilo. "Jaká to nesmírná čest."

Mužík si sundal z hlavy klobouk a poklonil se dívce. "Jsem rád, že vás vidím! Zároveň jsem velmi potěšen, že se někdo tak vážený, jako jste vy, rozhodl připojit k našim vykopávkám." Srdečně se na Mínu usmál a podal jí ruku. Princezna ho za ni uchopila a začala mu s ní divoce třást.

"Také-jsem-ráda-že-vás-vidím! Jak-jde-výzkum-profesore? Dobře? Už-jste-něco-objevili? Jedná-se-opravdu-o-zříceninu-Roswandy?" vychrlila ze sebe Mína během pěti sekund, tudíž všechny její otázky splynuly profesorovu sluchu v jeden nesrozumitelný celek, z něhož si musel pracně přeložit, na co se ho vlastně ptala. Ale princezna byla samou nedočkavostí bez sebe, že otvírala pusu, aby Charlestona zaplavila další vlnou dotazů, které se jí hnaly hlavou. Ale nedostala k tomu příležitost.

"Slečno Míno," vložil se do toho Adam, který se k těm dvěma během jejich rozhovoru připojil, "zahrnovat profesora všemi těmito otázkami hned po příjezdu je trochu netaktní. A pan Charleston jistě..." K tomu, co chtěl říct, se už ale ani on nedostal, neboť mu skočil do řeči na oplátku profesor.

"Ne, to je v pořádku," ujistil ho a usmál se. "Tato mladá dívka překypuje mladým životem a touhou uspokojit svou zvědavost." Mrkl na Mínu, která se tvářila lehce zahanbeně, a uhladil si svůj hustý zrzavý knír. Vzápětí však jeho tvář zvážněla. Nikdy nebyl rád, když musel být poslem špatných zpráv.

"Bohužel vám musím říct, slečno Marcadianová, že tenhle objev..." odmlčel se a pohodil rukama k ruině za jeho zády. "Vypadá to, že se jedná pouze o pozůstatky nějakého starého hradu či paláce... Nebo nějaké pevnosti, zatím to nedokážeme říct s jistotou. Avšak doufejme, že najdeme nějakou stopu, která nás zavede k našemu Ztracenému městu," dodal, když viděl dívčinu smutnou tvář.

"Ach tak," vydechla Mína. Nedalo se přehlédnout, že jí zaplavilo zklamání. Touha po nalezení toho bájného města během jejího dospívání rostla a teď, když se zdálo, že se přiblížili k jeho objevení, se ukáže, že jsou zase tam, kde začali. Na mrtvém bodě.

"Nevěšte hlavu, slečno," snažil se ji povzbudit Adam, který velmi nerad viděl, když byla smutná. "Jsem si jist, že tu doopravdy najdeme nějaké vodítko k nalezení Roswandy... Přece jen je tohle místo veliké."

"Přesně, jak praví váš přítel, slečno," dal mu za pravdu i Charleston. "Zatím nebudeme dělat unáhlené závěry. Ještě jsme ani všechno důkladně neprozkoumali. Musíme totiž, vzhledem ke stavu budovy, postupovat nanejvýš opatrně, aby tu nedošlo k závalům a nedejbože k nešťastným úmrtím."

"Dobrá." Mína se na Adama s profesorem pousmála. Zdálo se, že se její nálada zlepšila. Ostatně se říká, že naděje umírá poslední a toho se hodlala držet – naděje. I tonoucí se stébla chytá, tak může i ona. Bude na vykopávkách klidně od nevidím do nevidím, aby to vodítko k Roswandě našla.

"Mohla bych jít nahoru a trochu se porozhlédnout kolem?" zeptala se posléze.

"Jistě, slečno," přikývl pan Charleston, jemuž byla otázka položena. "Ale dávejte si pozor, kam šlapete. Prosím!" křikl ještě, když se dívka okamžitě rozběhla po částečně rozbitých schodech vedoucích na vrchol kamenné hradby, ze které předtím sešel.

"A dávejte pozor, ať nespadnete přes okraj, až budete nahoře!" přidal se i starostlivý Adam, jelikož princeznu moc dobře znal. Ještě aby ne, když se o ní odmala staral. Občas se chovala zbrkle a měla tendenci se dostávat do jednoho průšvihu za druhým, i když ne záměrně.

"Budu!" houkla Mína za běhu, aniž by se otočila. Potom už byl vidět pouze cíp šátku, který zavlál ve vzduchu, jak stoupala vzhůru po schodech. Posléze však i ten zmizel za rohem společně s jeho nositelkou, po které rázem nebylo ani vidu ani slechu.