Romi | Zůstat naživu (prolog)

Ano, tady u tohoto příběhu je opět prolog, ale je krátký a poměrně akční, aspoň si to troufám tvrdit. To proto, aby nalákal co nejvíc potenciálních čtenářů. Nevím ale, jestli svůj účel splnil, to už musí posoudit každý z vás. Předem raději upozorním, že tento příběh bude nejspíš jen pro silné jedince, neboť tu bude dost drastických a docela krvavých scén, proto se může někde objevit i věkové omezení 15+ a 18+, pro všechny případy... I když je toho prolog ušetřen, stejně jako první dvě-tři kapitoly, kde se seznámíme s hrdinkou, která si toho dost prožije. Ostatně, kdyby to měla jednoduché, nebylo by o čem číst, že?

Kdybyste měli velmi brzy zemřít a mohli byste si ještě naposledy zatelefonovat, komu by to bylo a co byste řekli?

◊ ◊ ◊ ◊ ◊

Skye roztřesenýma rukama vytáhla z kapsy mobil, který byl určený jen pro nejvyšší stav nouze a zadala rychlé vytáčení, potom si ho přiložila k uchu. Spěchala, protože nevěděla, jak daleko byli její pronásledovatele a měla strach, že ji každou chvíli najdou. A to by bylo zlé, hodně zlé.

"Prosím, zvedni to," šeptala plačtivě a nervózně popocházela v pravidelných kruzích neustále se ohlížejíc přes rameno. "No tak dělej!"

"Je nám líto, ale volané číslo je momentálně nedostupné, zkuste to prosím později..." ozval se ženský hlas.

Zkřivila tvář do bolestné grimasy, když hovor ukončila a šeptla: "Později budu mrtvá, ty blbý automate..."

Měla chuť vykřiknout zoufalstvím nad situací, ve které se nyní ocitla, ale tím by samozřejmě upozornila na svou pozici, proto se namísto toho v tichosti zhroutila na kolena a pažemi si objala tělo. V očích se jí leskly slzy beznaděje. Nechtěla zemřít, ale někdy je osud silnější než vy sami.

Zkusila číslo po chvilce vytočit ještě jednou, ale když jí v uchu zazněla tatáž věta, věděla, že je něco špatně. On byl její jediná naděje. Člověk, kterému mohla věřit a spolehnout se na něj, ale pokud bylo jeho číslo nedostupné, znamenalo to jediné – dostali ho. A pokud jí nepomůže on, pak už nikdo, protože na policii se obrátit nemohla. Ne potom, co se dozvěděla, že minimálně polovina oddělení je podplacená ruským a nejhledanějším zločincem Konstantinem Lebeděvem. Tím zločincem, před kterým byla nucena utíkat a skrývat se.

Znamenalo to tedy, že tohle byl konec? Takhle skončí její život? Lapena do pasti mezi smrtícím srázem, kam doběhla a bandou zabijáků, kteří přišli z jediného důvodu – zabránit jí, aby svědčila u soudu?

Po čtyřech se vydala k srázu a opatrně nahlédla přes okraj. Pro její pocuchané nervy to byl nesnesitelný pohled. Byl příkrý a hluboký několik stovek metrů. Jeho povrch se skládal z velkých, zploštělých kamenů oválného tvaru a drobnějších, špičatých balvanů. A na samém dně propasti se bouřila řeka, plná dalších nebezpečně vyčnívajících šutrů.

Posadila se na jeho okraj a zkřížila nohy. Opřela se lokty o kolena a hlavu schovala do dlaní. Chvíli zůstala v v této poloze, pak ale znovu sáhla po mobilu, tentokrát však vytočila jiné číslo. V tuto chvíli chtěla slyšet hlas osoby, která tu pro ni vždycky byla a když ji bylo nejhůř, dokázala ji ukonejšit nebo zvednout náladu.

Když se ozval hlas její matky, zhluboka se nadechla a vydechla, aby se alespoň trochu uklidila, aby její máma nepoznala, že se něco děje, ale pak si uvědomila, že jí hovor spadl do hlasové schránky.

"Ahoj, dovolali jste se Janie Walkerové, jestli-že ovšem není po novém roce, to totiž budu Janie Fosterová, haha. Pokud momentálně nemohu k telefonu, znamená to, že mám neodkladnou záležitost týkající se svatby, kterou musím vyřídit, tudíž mi po zaznění tónu nechte vzkaz a já se vám co nejdříve ozvu. Píp."

"M-Mami, tady Skye... Já... Já vím, že jsem se ti už nějakou dobu neozvala, ale byla jsem zavalená zkouškama a tak," lhala, jelikož skutečnou pravdu ji říct nemohla, aby ji nevystavila nebezpečí. "Volám ti jen, abych ti řekla, že... že tě mám moc ráda a přeju ti štěstí. Frank je skvělý chlap, postará se o tebe, až už tu já... Já..." odmlčela se. Nemohla to říct, nechtěla ji zkazit tu jedinou radost v jejím životě, která na ni čekala po tom, co její předchozí manžel zemřel, proto na místo toho pokračovala: "Chybíš mi! Chtěla bych ti toho tolik říct, ale... Nejde to," dostala ze sebe poněkud přiškrceně. "Doufám, že budeš šťastná, zasloužíš si to." Hlas se jí třásl a v očích se jí zaleskly slzy. "S-Sbohem..."

Rychle hovor ukončila, napřáhla se a mrštila mobilem do propasti. Neletěl moc daleko, jelikož se roztříštil na tisíce kousků o vyčnívající kus skály pár metrů pod okrajem, kde seděla na zemi.

"Takhle dopadneš i ty, víš to?" prohodila sama k sobě. Stále se jí chvěl hlas a celá se klepala - jak zimou, tak strachem. Ten tísnivý pocit byl čím dál silnější, takže se rozhodla, že to nebude dále natahovat. Nemá to smysl. Kdyby to neudělala, udělali by to oni, akorát kulkou mezi oči.

Poodstoupila od srázu a naposledy se rozhlédla kolem. Všechno, co dosud znala, za pár vteřin už nebude existovat, alespoň že si vybere způsob svého odchodu na onen svět. Zavřela oči. Opět se několikrát nadechla a vydechla, aby se alespoň trochu sebrala. Nefungovalo to, roztřásla se snad ještě víc než předtím.

"Tak tady jsi, kočičko. Jak jsem říkal, mně neutečeš," promluvil jí za zády hlas se silným ruským přízvukem. Vyděšeně se otočila a stanula tváří tvář tomu nejohavnějšímu člověku, kterého za svůj život viděla. Mířil na ni zbraní a pravděpodobně se chystal ukončit její život.

"Posledněje želánije?" zeptal se ve své rodné řeči a udělal krok dopředu, ona naopak o jeden krok ustoupila, ale její noha se už nedotkla země. Věděla, že je blízko za ní sráz, ale netušila, že je mu až tak blízko. Váha její pravé nohy ji strhla dozadu. Ruce rozmáchla do stran, ale snaha najít ztracenou rovnováhu nemělo žádnou cenu, až moc dobře to věděla. Nedokázala se znovu vrátit, začala padat. Nekřičela. Šokem nemohla vydat ani hlásku. Zavřela oči a čekala, až dopadne, buď na jeden ze špičatých kamenů nebo do řeky a pomalu se smiřovala s tím, že tohle je její konec.

Bolest ale nepřicházela, namísto toho ji pohltila ledová voda. Jejího těla se hned zmocnil silný proud řeky. Otevřela oči a několika tempy se dostala na hladinu. Zhluboka se nadechla akorát ve chvíli, kdy se přes ní převalila jedna z vln a strhla ji znovu ke dnu. Nemilosrdné přívaly rozbouřeného toku ji unášely rychle vpřed. Síly ji opouštěly s děsivou rychlostí. Jen stěží se dokázala dostávat na vzduch, kde mohla do svých trpících plic nabrat drahocenný kyslík, který byl tak vzácný.

Sebrala veškerou svou zbývající energii a vyplavala nad úroveň vody. Zhluboka se nadechla. Mohutný proud se najednou opět zmocnil jejího těla a hodil ji na jeden z velkých kamenů. Uhodila se silně do hlavy a svět pro ni pomalu přestával existovat...