Romi | Hrdinní lotři (1)

Přináším vám první kapitolu Hrdinných lotrů. Ne, žádný prolog tady nebude, vrhneme se hned do děje, aby to mělo šmrnc. Ze začátku se pomalu seznámíte s každým hlavním hrdninou zvlášť. Ostatně, ani oni se zatím neznají, až na dvě výjimky, ale o tom až později. Jako první se vám tedy představí mág nemohoucí provozovat kouzla. Minulost všech postav bude zatím jen naznačena, ale pokud setrváte, vaše zvědavost bude ukojena a všechno se dovíte. Ale dost bylo mých řečí, ať vás neunudím hned ze začátku. Ponořte se s chutí do příběhu, kde by neměl chybět jak humor, tak tajemno, akce a nějaká ta smrt...

Nastával předvečer podzimní rovnodennosti a krčma ve městě Norwilu, nacházejícího v západním Souostroví, neměla v tuto dobu nouzi o hosty. Podobně jako o jarní rovnodennosti. Nebo letního slunovratu. Vlastně stejně jako každý jiný večer, ať už padal sníh nebo bylo vedro k padnutí. Vždy se totiž našel někdo, kdo měl chuť smočit si jazyk, ať už to bylo v pivu, medovině, víně nebo v obyčejné vodě. Ale byli tu i tací, kteří sem utíkali od svých ženušek a jejich věčného peskování. Ostatně se říkalo, že hospoda je pro chlapa něco jako druhá rodina, tudíž tu někteří trávili většinu dne, než se s opileckým krokem, zakaleným zrakem a prázdnými kapsami vraceli domů k manželkám a dětem.

Poslední sluneční paprsky právě mizely za obzorem. Obloha se barvila do ocelové šedi, která se pozvolna začala zakusovat do všeho, co jí přišlo do cesty, aby to skryla do svého hávu. Šero se vplížilo do každého kouta a rozmlžilo kontury okolí do té míry, že bylo těžké rozpoznat, kde končí stín a kde začíná předmět či naopak. Pohltil vše, jako by to byl odhodlaný ničitel světla na výpravě.

On, Zeddekiah Zireael Zamzumims rčený Ohňovlasý a někdy také Vlaštovka, nic z toho, co se dělo venku za okny neviděl. Mohlo to být tím, že kouř z dýmek kuřáckých hostů se vznášel nad stoly jako mlžný opar, ale pravým důvodem bylo to, že byl, tak říkajíc, ''duchem mimo''. Z nepřítomného pohledu ho nevyvedla ani právě začínající hádka hostinského s nějakým místním rváčem kousek od jeho místa.

Zedd seděl sám na hrubě otesané dřevěné lavici u podlouhlého stolu v krčmě a čas od času se napil ze své stále na půl plné sklenice. Byla to jeho první sklenka vody, i když se ze svého místa nehnul bezmála několik hodin. Ale on na alkohol nikdy nebyl, rád si totiž udržoval mysl čistou. Už jako mladému učenci mu vštěpovali do hlavy, že... Všechno co jsme, povstává v našich myšlenkách. Mluv a jednej s nečistou myslí, a budou tě následovat problémy. Hovoř a jednej s čistou myslí, a štěstí tě bude následovat jako stín.Toho se také držel, i kdyžbyl pevně přesvědčený, že není dostatečné mít mysl pouze čistou, hlavní věc je používat ji správně. Ostatně i jeho mistr mág mu častokrát kladl na srdce, že myslet bez učení je prázdné a učení bez myšlení je zbytečné.

Do této krčmy, prozaicky pojmenované U Polámaných židlí, přišel již za časného odpoledne, kdy tu sedělo jen pár místních opilců. Pečlivě se rozhlédl po šenku a vybral si místo hned u krbu. Výsledkem bylo, že když se začalo scházet víc hostů a otvíranými dveřmi proudil chladivý podzimní vzduch, mu záda hřál oheň. A co bylo výhodou – měl ten nejlepší výhled jak na dveře, tak i na zbytek místnosti.

Stálí hosté hospody procházeli dveřmi v téměř pravidelných rozestupech a poté, co se rozjařeně pozdravili se starými známými, utkvěli udiveným pohledem na něm. Kromě toho, že nebyl známou tváří, na první a vlastně ani na ten druhý pohled do podobného prostředí nezapadal. Mezi těmi ramenatými, sluncem ošlehanými lidmi, kteří pracovali na poli, působil trochu jako pěst na oko. Nebylo divu, jeho kůže byla světlejší než ta jejich, stejně jako vlasy, které měly díky mutaci, kterou podstoupil, křiklavě oranžovou barvu – jako oheň, odtud dostal přídomek Ohňovlasý. Obvykle mu vlasy jen tak volně spadaly až po ramena, ale tentokrát si je svázal provázkem kůže. Nezvykle jasně modré oči často klopil k zemi, ale zvědavé pohledy to ani tak neodvrátilo.

Zjevně si někteří z přítomných štamgastů říkalo, co ho sem do tohoto města a této hospody zavedlo, ale aby byl upřímný, nevěděl to ani on sám. Popravdě řečeno vlastně nikam nepatřil. Tedy, nyní už ne. Díky jedné malé nehodě byl zbaven veškerých svých výsad a vyhoštěn z řádu mágů, kteří se nacházeli na místě zvaném Zeris.

Zašklebil se, když si na ten nešťastný den vzpomněl. Už to bohužel nešlo vrátit zpět. A kvůli čemu byl vlastně vyhoštěn? Kvůli jednomu nepovedenému kouzlu, které se mu vymklo z rukou a... Stálo ho to nejenom jeho moc, ale také spoustu nevinných životů. Od té doby není schopen provozovat magii. Aspoň ne účinně. Když se o to vždy pokusí, tak v tom lepším případě se nestane nic, ale povětšinou to nedopadne podle jeho představ a mnohokrát se mu stalo, že prostě došlo k výbuchu, aniž by věděl proč vlastně.

Jistě, mohl vysedávat v kdejakém pajzlu dnem i nocí a litovat se, že se z něj stala troska neschopná provozovat kouzla. Ale na to, aby to udělal měl v sobě až příliš důstojnosti. Rozhodl se to nevzdat, začít od píky jako kdyby byl zase učencem a zkoušel se procvičovat alespoň v malých kouzlech všeho druhu. Přece se říká, že za zkoušku se nikdy nic nedá, ne? A on to rozhodně nehodlal vzdát. Ne po tu dobu, co bude živ a srdce mu bude v hrudi bít.

Zedd svůj zrak zaměřil na sklenku s vodou, která stála na desce stolu před ním. Je čas na malý trénink, pomyslel si a začal ji soustředěně hypnotizovat po dobu několika minut. Když tu najednou začal rudnout v obličeji, až dosáhl barvy zralého rajčete a poté vykřikl: "Změň se na víno!"

Se zvednutými pažemi a všemi deseti prsty namířenými na sklenku chvíli pozoroval čirou tekutinu, ale když se nic nedělo, zhroutil se na lavici jako hromádka neštěstí. Pár blízkosedících se po něm při tom vykřiknutí poohlédlo, ale nejspíš usoudili, že mu šplouchá na maják a nechali to být. Ostatně nebyl jediným podivínem, který kdy zavítal do této krčmy, a že se jich tu za ta léta pěkně vystřídalo...

Na jeho čele se objevily kapičky potu, jako kdyby právě stál uprostřed horké pouště Tichých písků. Nemohl uvěřit, že ani takto jednoduché přeměňovací kouzlo už nezvládl. Jaká hanba. Jaká potupa pro nejmocnějšího mága, kterého se báli všichni černokněžníci sotva uzřeli jeho jméno, a který kdy kráčel po tomto světě. Ah, oprava, kdysi nejmocnějšího... Nyní? ...Politováníhodného.

Raději se ujal pozorování hádky hostinského s rváčem, aby na chvíli zapomněl na svůj další neúspěch s použitím magie. Jedinou útěchou mu bylo, že navzdory své neschopnosti provozovat aktivní magii, mohl alespoň nadále bez problémů připravovat kouzelné lektvary, díky nímž si také vydělával na živobytí. Ale byla to opravdu jen malá útěcha.

Zrovna, když rozepře krčmáře s výtržníkem hrozila dosáhnout násilného vrcholu, se dveře znovu otevřely. Zalétl k nim zrakem už s polevenou pozorností. Spatřil vysokou postavu od hlavy až k patě zahalenou v černém plášti, která se rozhlížela po lokále. Nakonec zamířila k jedinému volnému stolu – k tomu jeho. Celou dobu ji sledoval. Jakmile se nově příchozí usadil na levém konci stolu, snažil se z pod kápi pohlédnout na cizincovu tvář. Jediné, co ale nakonec zahlédl byly dvě oči barvy kovu, jak jej probodly. S trhnutím uhnul pohledem a raději se zase vrátil k hypnotizování sklenice před sebou. Zamračil se soustředěním.

Ty se na to víno proměníš, ať se ti to líbí nebo ne. Slyšíš mě, vodo? A to ještě dnes! To ti přísahám, jako že se Zeddekiah Zireael Zamzumims jmenuji!